Jak vyrobit troud, díl druhý: práchnová trubička – How to make tinder, second part: the tinder tube

Troudová, nebo práchnová trubička.

 
      Dnes si ukážeme, nejen způsob výroby, ale zároveň i přepravy kvalitního troudu.
Práchno je na rozdíl od hubky velice křehké a je tak problém ho bezpečně přepravovat. Uchovávání troudu v kovových trubičkách a křesání do nich máme nálezy doloženo od druhé poloviny šestnáctého století. Je dost pravděpodobné, že se používali i dříve, ovšem z jiného materiálu, jako kost, nebo tvrdé dřevo a nedochovali se. Ovšem v podobě v jaké vám ji přinášíme my, je známa až z přelomu osmnáctého a devatenáctého století.

Konstrukce.

      Její konstrukce je velmi jednoduchá, jedná se pouze o měděnou, nebo mosaznou trubičku, do které poskládáte kousek lněné, nebo bavlněné látky. Ústí trubičky a tedy i samotný troud, je chráněn dřevěným, nebo kovovým korálkem, který se na ústí přitahuje pomocí krátkého řetízku s háčkem zapíchnutým do tkaniny.

Trubička připravena k přepravě.

      Před prvním použitím, konec hadříku zapalte a nechte pořádně prohořet, potom ho volným koncem zatáhněte zpět do trubičky, tím přitáhnete i korálek na ústí a hadřík rychle uhasne. Proto, aby při přepravě nedocházelo k povolování korálku a tím i nebezpečí otřepení troudu z tkaniny, stačí na volném konci látky uvázat uzel.

      Při rozdělávání ohně se postupuje obdobně. Po vykřesání jiskry vložte trubičku do připraveného "hnízda" a po rozfoukání stačí látku zase zatáhnout do trubičky. Tímto způsobem vám bude vznikat stále nový troud.

Edward Smith

Hraničář

Pryskyřice, lepidlo z přírody - The resin, a glue from nature

O pryskyřici jsme mluvili již v minulém článku, proto se zde nebudu rozepisovat o tom jak a kde ji najít. Chtěl bych ale zmínit, krom výborné hořlavosti ještě jednu zajímavou vlastnost a tou je lepení v rozehřátém stavu.

Základní suroviny - borová pryskyřice a popel.

Určitě se vám již stalo, že jste potřebovali v přírodě něco slepit, ať se jednalo o různé boxy z březové kůry, hrot šípu, nebo třeba i rukojeť k provizornímu noži. No jo, jenže jak na to, kanagom sebou člověk obvykle netahá, a tak je nejlepší nahlédnout opět do historie a opět až do pravěku, respektive paleolitu. Již tehdy lidé využívali při výrobě nástrojů pryskyřici k lepení kamenných štěpů do různých držadel, at se jednalo o srpy, kopí, nebo nože.

 Pryskyřice se sama o sobě po opětovném ztvrdnutí změní v kalafunu, ta je velmi křehká, a proto se pro lepení nehodí. Jiná situace nastává ,když do ni přidáte nadrcený popel. Ten pryskyřici dodá houževnatost aniž by snížil její lepivost a pevnost.

Přidáním drceného popela do pryskyřice zlepšíte její vlastnosti

Popel rozemelte mezi dvěma kameny na co nejjemnější prášek a přidejte do rozehřáté pryskyřice, dobře promíchejte a nechte chvíli "povařit". Ještě bych rád zmínil, že je nutné mít připravený všechen potřebný materiál a mít dobře rozmyšlený pracovní postup, protože pryskyřice rychle tuhne. Je sice možné ji nad plamenem opět rozehřát, ale to je dobré spíše na drobné "designové" úpravy.

Pilový plátek zapracovaný do kostěné rukojeti pomocí pryskyřice a koňských žíní

Edward Smith

Hraničář

Jak vyrobit pochodeň - How to make a torch

Čas od času je potřeba posvítit si na cestu, nebo i přípravu večeře. Jedním z řešení může být pochodeň. Její výroba je jednoduchá a rychlá.

Nejprve si nejděte nějaký jehličnatý strom, kterému ze zranění vytéká míza. Kamenem si ze zranění otlučte dostatečné množství ztvrdlé pryskyřice.

Tu rozpusťte v plechovce nad ohněm. Lehko se stane, že smůla vzplane, pak staci plechovku zakrýt víčkem a plamen uhasne. Alternativně lze místo plechovky použít i větší plochý kámen.

Když je smůla dobře rozpuštěna, tak do ní namočte kousek látky a "povařte", aby se smůla co nejlépe vsákla do tkaniny. Látka musí být samozřejmě přírodního původu, bavlna, len, konopí... Látka v pochodni bude sloužit jako knot ve svíčce a smůla jako vosk. Místo textilu je možné použít provaz, nebo smotek sena, či rostlinných vláken.

Nyní je potřeba pracovat rychle, protože smůla velice rychle chladne, přestává lepit a stává se křehkou. Plechovku se smůlou si sundejte z plamene, postavte na žhavé uhlíky tak, aby se vám pochodeň během zpracování předčasně nevznítila.
Smolený pruh látky namotejte na držadlo pochodně, kterou jste zhotovili ze syrového dřeva, uhlaďte a pomažte zbylou smůlou.

Takto připravená pochodeň vydrží hořet 20 - 30 minut v závislosti na množství smůly a velikosti textilního pruhu.

Edward Smith

Hraničář

Pemikan, potravina poutníků - Pemmican, wandererʹs food

Pemikan je trvanlivá vysokoenergetická potravina, která si svou oblibu získala především při dlouhodobých pobytech v divočině, nebo při přesunech v extrémních podmínkách. Pemikan, nebo jeho obdobu objevili nezávisle na sobě mnohé kultury, již před tisíciletími. Údajně si Indiáni vracející se z lovu připravovali pemikan z čerstvých úlovků a ten pak uskladňovali v jakýchsi „spižírnách“, proto aby měli zásoby při dalším lovu. V jedné takové spižírně byl nalezen poživatelný pemikan starý víc jak dvě stě let. Byl také součástí jídelníčku Amundsenovi expedice na jižní pól.

Příprava pemikanu je velice jednoduchá, složitější je obstarání vhodných surovin. Proto, aby pemikan obsahoval všechny potřebné živiny a dalo se tak na něm přežít několik měsíců, je nutné, aby byl připraven z nutričně bohatých surovin. Tedy ze zvěře volně se pasoucí.

Nejprve si připravte sušené maso. Pěkné hovězí zbavte všeho tuku, nakrájejte na tenké plátky silné asi 3 – 5 milimetrů. Dobře nasolte a sušte na vzduchu. Práci si můžete ulehčit třeba elektrickou troubou, kde maso sušte při 70˚C

Následuje příprava tuku. Lůj nakrájejte na kostky a pomalu vyškvařte. Tuk nesmí prskat a přepalovat se. Odpovídá to přibližně 100 - 110˚C.

Mezitím si sušené maso nakrájejte na co nejmenší kousky a rozdrťte v hmoždíři, nebo mezi dvěma kameny.

Nakonec smíchejte drcené sušené maso a vyškvařený tuk v poměru 1:1, zformujte směs do malých kostek, nebo válečků, nebo ji uskladněte do keramických hrnků. Američtí osadníci pemikan balili do voskovaného papíru. Předpokládá se, že v hluboké historii se jím plnila střívka.

Chuť není zrovna silná stránka pemikanu, ale je možné ho před konzumací dochutit bilinkami, nebo jej použít jako základ pomazánek, či k přípravě jíšky pro zahuštění polévek, nebo omáček.

 

Edward Smith
Hraničář

Jak vyrobit troud, díl první hubka – How to make tinder, first part: the touchwood

      Troud je suchý materiál, schopný zachytit a udržet žhavou jiskru, kterou jste schopni, za použití dalšího hořlavého materiálu rozfoukat do plamene. Dnes si ukážeme, jak připravit troud z plodnice troudnatce kopytovitého a vyrobit tak hubku.

      Troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius) je víceletá dřevokazná houba z čeledi chorošovitých. Plodnice má kopytovitý tvar, u starších kusů spíše zploštělý. Mladý troudnatec má hnědou, později hnědošedou až šedou barvu. Povrch je pokryt tenkou, ale tvrdou kůrou. Na našem území roste především na bucích v horských oblastech, v nížině výjimečně i na bříze.

      Lidstvo troudnatec využívá již déle než 5000 let, jako troud, nebo k stavění krvácení. K přípravě hubky z troudnatce nejsou za potřebí žádné zvláštní nástroje a vystačíte si se vším, co naleznete v přírodě. Je tedy pravděpodobné, že hraničáři využívali jako troud spíše právě hubku.

      Poté co si přinesete troudnatec z lesa ho co nejdříve zpracujte, pokud to nestihnete tentýž den, uložte troudnatec do vědra s vodou, nebo ho nechte zatíženého v potoce. Pokud vyschne je již velmi obtížné troudnatec z pracovávat. S prací ovšem dlouho neváhejte, plodnice obsahuje velké množství bakterií a spor plísní a voda se rychle kazí.

  
      Začněte tím, že okrájíte z plodnice kůru, při tom použijte velmi ostrý nůž s kratší čepelí. Při práci buďte velmi opatrní, riziko zranění je vysoké. Poté odstraňte hymenofor, tedy všechny rourky zespod plodnice. Konečné dočištění je nejlepší provádět tak, že plodnici přehnete přes kousek větve a postupně odřežete všechny zbytky. Nakonec odstraňte i jádro. Zbude vám plstnatá část připomínající korek.

      Plstnatou vrstvu pak macerujte v roztoku vody a drceného dřevěného popela. Nechte hubku naloženou přibližně týden a pak ji jemně rozklepejte dřevěnou paličkou. Tento postup opakujte ještě alespoň dvakrát až třikrát. Každý týden bude hubka stále tenčí, až bude silná jen pár milimetrů.

      Paličku vyrobíte jednoduše z rozsochy silnější větve.

      Po třech týdnech nechte hubku pořádně vyschnout na prudkém slunci, nebo nad ohněm, dávejte ale pozor, aby se nevznítila. Hotovou hubku uchovávejte v suchu, přece jen se jedná o houbu a tak ráda táhne vodu. Před tím než na hubku budete křesat jiskru, je nutné její povrch trochu rozrušit ostřím nože, nebo hranou pazourku, povrch bude víc připomínat semiš a bude jiskru lépe chytat.

      Hubka časem začne hůř chytat jiskru a bude obtížnější ji udržet, pak znovu opakujte postup s máčením v roztoku popela, většinou stačí už jen pár dní.

Po zapálení hubka bude stále hořet, je zbytečné ji spálit celou pro rozdělání jediného ohně, proto si ulomte hořící kousek, ze kterého oheň rozfoukáte. Nebo hořící hubku po rozfoukání uduste, ale pozor vydrží hořet opravdu dlouho.

Edward Smith

Hraničář

Jak vyřezat dřevěnou lžíci - how to carve a wooden spoon

Po drobném zpoždění způsobeném letním shonem a dovolenými v zaměstnání vám přinášíme další článek. Doufám, že vás potěší a přinese inspiraci pro další vaši činnost.

Téměř každý, kdo někdy držel nůž v ruce si dokáže vyřezat něco čím se nají. My si dnes ukážeme, jak si trochu ulehčit práci za použití nářadí, které najdete v téměř každé dílně.

Nejprve si nejděte nějaký vhodný materiál, pamatujte, že dřevo musí být řádně vyschlé, aby nepraskalo. Na vyřezávání je nejvhodnější lipové dřevo, protože je měkké a dobře se opracovává, ale můžete použít téměř jakékoli listnaté dřevo. Mě zbyl kousek lísky, tak jsem použil ten, i když má tendenci se štípat po vláknech a chce to proto větší opatrnost. Použít například smrk se ani nepokoušejte, ten tímto nešvarem trpí ještě víc. Polínko si podélně rozštípněte na dvě poloviny. Buď sekerou, nebo větším nožem za použití tlouku.


Pokud nevlastníte truhlářskou stolici, můžete pro upevnění obrobku použít stolařskou svorku. v první řadě si vytvořte rovinu. Buď větším nožem, pořízem, nebo nejlíp hoblíkem.


Poté si nakreslete tvar lžíce.Pokud jste perfekcionisti, vytvořte si šablonu z přeloženého papíru na který si nakreslíte polovinu lžíce v podélné ose. Po vystřižení a rozložení získáte zcela symetrickou předlohu. Pokud se držíte hesla "drobná nerovnost lahodí oku", tak jako já, můžete kreslit přímo na dřevo.


Následuje vydlabání vnitřku, lžíce. Nejlépe "lžícovým nožem", ten má zahnutou čepel a je přímo k tomuto účelu určen, ale bylo mi vždy líto utrácet několik stokorun, abych si vyřezal pár lžic. proto používám kulaté dláto. S trochou snahy lze použít i úzké ploché dláto.


Pilou si nahrubo upravte tvar lžíce. Rukojeť klidně "přitesejte" sekyrou.


Pak už zbývá jen vzít do ruky ostrý nůž a ořezat všechno přebytečné dřevo. K případnému dozdobení můžete použít elektrickou pájku, pokud ji nevlastníte, je možné použít i hřebík rozpálený v ohni, nebo jakoukoli jinou techniku, například malbu. Velice hezky vypadají florální motivy, nebo třeba i text, ale strohá jednoduchost je stálá klasika.

Ať vám dobře slouží
Beleg Haryon

Příprava sušeného masa uzením - how to prepare smoked jerky

Sušené maso je rychlý a hlavně velmi trvanlivý zdroj energie. Pokud zabráníte přístupu vlhkosti k masu, vydrží v podstatě neomezeně dlouho. Je lehké, dobře stravitelné, bohaté na proteiny a dá se dále dobře zpracovávat, například do polévek. Jedná se vlastně o ideální potravinu na dlouhé cesty.

Je možné sušit všechny druhy masa, včetně ptáků a ryb, je ovšem nutné vybírat maso s co nejmenším obsahem tuku, ten při dlouhém skladování může žluknout a znehodnotit nejen potravinu, ale i vaši práci. Z toho důvodu nedoporučuji k sušení vepřové maso a maso velké masné drůbeže. Ideální k sušení je hovězí a srnčí, nebo jelení. U zvěřiny je ale nutné zvážit riziko napadení masa parazitem a následný přenos na strávníka, protože maso není nijak tepelně upravováno. V situaci kdy jde o život bych ovšem toto riziko neřešil. Sušení je nejlepší na teplém větrném místě, nebo přímo nad ohněm, ale tak, aby nedocházelo k pečení.

My si ukážeme jak sušit maso uzením. Uzení ještě více prodlouží trvanlivost masa a zvýší jeho odolnost proti plísním a bakteriím.

Nejprve si připravte jámu zhruba 50 cm širokou a 30cm hlubokou a v ní rozdělejte oheň.

Pak maso nakrájejte na tenké plátky silné zhruba 3 - 5 milimetru a odstraňte všechny blány a tukové tkáně.

Poté ho dobře a stejnoměrně nasolte. Sůl jednak pomůže z masa "vytáhnout" vodu a za další napomůže konzervaci. V krizových situacích je důležité, aby strava obsahovala dostatek minerálů a pro lidské tělo je sůl nezbytně důležitá. V případě nedostatku potravy, může při zátěži spojené s teplým počasím docházet k velkým ztrátám soli  a tím i ke zdravotním potížím. Pokud v takovém případě nejste na mořském pobřeží, budete sůl získávat jen s obtížemi.

Maso můžete okořenit, nejčastěji používám jen pepř, nikdy nevím, jestli nebudu sušené maso dále zpracovávat a pepř se hodí snad ke všemu.
Nechte maso chvíli odležet, aby se sůl dobře vstřebala do masa a zatím si připravte syrové pruty  k zavěšení masa a maso na ně napíchněte tak, aby bylo co nejvíce rozprostřené.
Nyní byste měli mít v jámě už pořádný oheň a tak je čas si připravit pruty na udící konstrukci a listí na uzení. Pruty na konstrukci by měli být ze syrového dřeva, široké od 1,5 cm do 3cm, dlouhé zhruba 100cm. Budete jich potřebovat přibližně 6 až 10. Pruty na jednom konci zahroťte. Připravte si také dva kratší a slabší proutky pro zavěšení masa. Listí je nejlepší z tvrdého dřeva, jako dub nebo buk. Nepoužívejte trávu, ta při hoření páchne a maso by bylo nepoživatelné. Vyhněte se použití jehličí, to by se kvůli velkému obsahu pryskyřice mohlo vznítit. Nepoužívejte ani spadané listí, to rychle začíná tlít a bývá napadeno plísněmi.

Nyní nechte oheň v jámě pozvolna dohořet a až na dně zůstane dostatečné množství  žhavých uhlíků, zabodněte kolem jámy pruty šikmo od středu k okraji. Na vrcholu je svažte. Vznikne tak konstrukce podobná indiánskému teepee. Na čtyři pruty přivažte ve vodorovné poloze pruty, na které zavěsíte maso. Svazujte pevně, při uzení se pruty seschnou a zmenší svůj objem, mohlo by tak dojít k uvolnění spojů a maso by mohlo spadnout do ohniště. Po dokončení konstrukce, na ni zavěste připravené maso.

Na žhavé uhlíky naházejte připravené listí ve vrstvě alespoň deseti centimetrů. Poté konstrukci zakryjte plachtou nebo dekou, tak aby kouř pokud možno vůbec neunikal. Okraje plachty můžete zatížit drny. Délka sušení, resp. uzení, je závislá na množství žhavého uhlí a množství vody v listech. Pohybuje se od šesti do deseti hodin. Bude nutné tedy maso kontrolovat, rozebírejte ovšem konstrukci co nejméně, nějaká půlhodina nehraje roli. Správně vysušené maso by mělo být tuhé a vláčné. Mělo by se dát trhat a na omak by mělo být tvrdé.

Po odkrytí plachty dejte pozor, v jámě mohou být žhavé uhlíky ještě druhý den. Hotové maso uchovávejte ve vodotěsných obalech. Jemný bělavý povlak na mase není na závadu, jedná se jen o tukový výkvět. Při konzumaci zajistěte dostatečný přísun tekutin.

Edward Smith
Hraničář