Historie meče

Římský legionář ozbrojený oštěpem pilum a mečem gladius

Meč je chladná poboční zbraň určená k seku i k bodu. Představuje jednu z nejvýznamnějších zbraní z hlediska vojenského. Pro svou účinnost a ovladatelnost se meč velmi brzy specializoval jako výhradně válečná zbraň. Většina ostatních zbraní se používala i k lovu, což je u meče spíše výjimka.

Jeho počátky sahají až do doby kamenné. Předchůdce meče lze spatřovat například v pazourkové dýce. Na základě archeologických výzkumů se můžeme domnívat, že meč vznikl v době bronzové. Vyvinul se postupným prodlužováním čepelí bronzových dýk. Používalo se několik typů mečů, které rozlišujeme podle tvaru rukojeti (rukojeti jazykovitého, destičkovitého tvaru, s plnou či litou rukojetí apod.).

Výrazným impulsem k rozvoji chladných zbraní bylo používání kovu, zejména železa, k jeho výrobě. Toto období označujeme jako kulturu halštatskou - podle významného archeologického naleziště, pohřebiště v hornorakouském městě Hallstattu. Z počátku byly meče z bronzu kvalitnější než ze železa, ale tento nedostatek se brzy odstranil a železné meče provždy zvítězily. 

První železné meče byly odlévány v jedné formě - rukojeť a čepel tvořily celek. Středem čepele vedlo zesilňující žebro ve tvaru mírně zvlněného listu. Takový meč se mohl použít jak k bodání, tak k seku. Často bývaly opatřeny staršími bronzovými jílci.

Vrcholným obdobím vývoje a užívání meče byl starověk a středověk. Nejlepší a nejlépe vyzbrojenou armádou své doby byla nepochybně římská vojska. Pěšáci římských legií užívali meč zvaný gladius. Během několika staletí se změnila jeho délka z 50 na 75 centimetrů, zatímco šířka přímé čepele zůstávala okolo 6 centimetrů. Čepel byla broušena po obou stranách a ústila do středového hrotu. Původně bodná zbraň se později, po prodloužení čepele, používala i jako zbraň sečná. Oproti tomu římské jezdectvo užívalo meč zvaný spatha. Byl tak nazýván dlouhý meč s tupým hrotem. Tyto zbraně převzali později od Římanů (svých nepřátel) i Frankové.

Gladius

Spatha

V 6. Století se objevují meče Vikingů, které vtiskly mečům evropským svou podobu na dobu tisíc let. Díky svému tvaru byl vikingský meč velmi účinnou zbraní. Délka meče dosahovala až 100 centimetrů, čepel se směrem k hrotu zužovala; tím se zmenšila hmotnost a usnadnila ovladatelnost. 

Jílce mečů vikingské éry (800 - 1050)

Tvar čepele se mnoho neměnil, na rozdíl od jílce, jehož podoba dosti kolísala. Rozdíly ve tvaru hlavice a záštity daly vzniknout více než dvaceti typům. Mezi nejrozšířenější patřil meč s trojdílnou hlavicí, krátkou záštitou a s rameny mírně ohnutými směrem k čepeli.

Damascénské čepele dosáhly svého vrcholu asi v 7. století. V Evropě se postupně začala vyvíjet výroba dostatečně kvalitní houževnaté oceli, která v 10. století postupně damascénské čepele vytlačila, přestože damascénské čepele byly kvalitnější, ale jejich výroba byla velmi drahá. Proslavená technika damascénských vzorů se však dodnes udržela v Japonsku.

Ve střední Evropě pokračoval vývoj meče i díky živému obchodnímu ruchu. Již v této době vznikaly ve velkém i dílny mečířů a zbrojířů. Některé dílny se zaměřovaly na výrobu běžných zbraní pro armádu, vznikaly však i dílny vynikajících řemeslníků, kteří se specializovali na výrobu mečů pro vybrané zákazníky z bohatých vrstev. Mečíři již v této době často značili své výrobky signaturou (např. francké dílny ULFERHT, INGELRED, BANTO apod.).

1 čepel scramasaxu 2 spatha 6./7. stol. 3 9./10. stol. 4. 10.stol. 5 11. stol. 6 12. stol 7 kolem roku 1200 8 13. stol. 9 13.stol 10 14.stol. 11 14. stol. 12 14. stol. 13 14. stol 14 15. stol. 15 15. stol 16 2. pol. 15. stol. 17 konec 15. stol. 18 15./16. stol.

V Čechách převládá meč nad jinými zbraněmi již v ranném feudalismu, pouze v 9. století se na první místo dostává válečná sekera. Dokud byla společnost rozdělena na feudály - bojovníky a poddané, zůstával meč výsadou bojovníka. Poddaný nesměl tuto zbraň nosit. Ostatně by si ji pro její nákladnost nemohl dovolit. Rozšíření meče nastává až v době, kdy toto rozdělení společnosti mizí a vyčleňuje se třída vojáků, jimž je boj povinností nebo zaměstnáním.

Meč, který se v Čechách vyskytuje od 9. století a ojediněle i dříve, je dlouhý kolem 90 cm, s čepelí šířky 5 - 7 cm. Je to zbraň převážně sečná. Železná čepel má často ocelový hrot, dřevěná rukojeť je ovinuta drátem, kůží nebo látkou a opatřena hlavicí ve tvaru ořechu para. Záštita je rovná, jednoduchého tvaru a čtvercového průřezu. Dřevěná pochva je potažena kůží nebo látkou a opatřena kováním. Zpočátku nosil bojovník zbraň zavěšenou na háku u opasku, pěšáci snad i šikmo přes záda; od 12. století se pochva připevňovala na zvláštní řemen u pasu. 

Na rozdíl od dlouhým mečů 10. století měly meče z poslední čtvrtiny 11. století poměrně širokou čepel, krátkou, rovnou záštitu a hřibovitou hlavici, která mívala tvar špičatého klobouku. Tou dobou se však schylovalo k velkým historickým změnám. Blížila se doba velkých křížových výprav a tím se začaly psát dějiny evropského rytířstva. Nastal rozmach zbrojířství, ve kterém dominantní postavení typické rytířské zbraně zaujal meč nového typu, který měl společné znaky. Čepel meče se prodlužovala, záštita byla rovná, štíhlá a spolu s rukojetí vytvořila kříž, kterým křižáci označovali všechnu svoji výstroj a výzbroj (např. meč sv. Mauricia, říšský korunovační meč a další). Připodobnění zbraně kříži tedy mělo vliv na prodloužení záštity, která má následovně i lepší funkci obrannou.

Asi od 11. století dochází také v Čechách k důležitým změnám ve tvaru meče. Záštita se pod vlivem křížových válek prodlužuje (až na 20 - 25 cm) a chrání před úderem nejen ruku, ale téměř celé předloktí. Koncem 12. století se oba její konce ohýbají dolů k hrotu. Vzniká prostor, ve kterém může být soupeřova čepel zachycena účinněji než dosud.

Bojovníci z počátku 12. stol.

Delší čepel meče bylo třeba vyvážit hlavicí. Vznikají nejprve okrouhlé a oválné hlavice, později jehlanovitě šestiboké a v průběhu vrcholného středověku již existuje škála rozmanitých tvarů a velikostí. Výroba čepelí se postupně soustředila do několika významných středisek - Pasova, Sollingenu apod. Jejich výrobky používali mečíři po celé Evropě. Výroba meče byla velmi nákladnou záležitostí. Vždyť se jednalo o zpracování co nejkvalitnější oceli, která měla překonat pevnou zbroj (dobové zprávy hovoří o těžkých zraněních přeseknutím protivníkova štítu, utnutím ruky i se zbrojí, rozseknutím protivníka od ramene až k sedlu). Výroba takové čepele vyžadovala mnoho času a zkušeností. Není divu, že trvalo celá staletí, než se meč dostal z výzbroje rytířského jezdectva i do vybavení zbrojnošů a pěšáků.

Kromě množství jednoduchých zbraní se začíná ve 12. - 13. století vyskytovat stále více zdobených a honosných exemplářů, tak jak vzrůstá bohatství velkých feudálů. Meč jako ceremoniální předmět měl velký význam již od 12. století. Neodmyslitelný byl při pasování mladých šlechticů na rytíře. Každý rytíř měl družinu - rytiřské glévy. Pochodovaly vždy v tomto pořadí: jako první rytíř, potom lehce oděný jezdec, tři lučištníci a páže. Všichni na koních.

Towerská šermířská kniha s přelomu 13. a 14. stol.

Použití meče v boji bylo usnadněno závěsným řemenem. Meč visící na řemeni na zápěstí mohl být uchopen ihned po použití kopí a jezdec se nemusel zdržovat jeho vytahováním z pochvy. Rovněž při prudké ráně, která meč vyrazila z ruky, nedošlo díky řemenu ke ztrátě. Meč zůstával přední zbraní i přes trvající oblibu bojové sekery.

Ve 13. - 14. století nastává radikální změna. Kroužkovou zbroj nahrazuje zdokonalená zbroj plátová, přes kterou meče špatně pronikaly. Vznikají proto meče, které je nutné uchopit oběma rukama, aby tak sek dostal potřebnou razanci. Na koni pochopitelně bojovník nemohl obouruční držení používat, protože se musel krýt štítem a v levé ruce také držel otěže. V této době ovšem začínají rytíři z taktických důvodů sestupovat z koní, aby bojovali jako pěší. Tato taktika ve spolupráci s dlouhými anglickými luky byla příčinou převahy angličanů ve stoleté válce.

Bojovník v plné zbroji z počátku 14. stol.

Kromě toho se prodlužuje a čepel se zužuje do ostrého hrotu - meče získávají bodný charakter. Tento vývoj vede ke vzniku kordů. Mezi jednotlivými meči vznikají značné rozdíly v délce. Obecně se dá říci, že jezdecké meče byly delší, ale zdá se, že mnoho kusů bylo vyráběno “na míru”. Například jednoruční meč Konráda z Winterstettenu byl dlouhý 140 cm! Na druhé straně měří některé meče jen 60 - 70 cm.

Koncem 13. a hlavně počátkem 14. století se tedy meč v důsledku zdokonalení zbroje specializuje, rozděluje se podle účelu. Výrazněji se oddělují meče sečné a bodné, meče pro jezdectvo a pěchotu, meče bojové a ceremoniální.

	Rytířova šatna z poč. 14. stol. Je zde pověšen meč, kroužková košile, gambeson, štít a přilba.

Dlouhý jezdecký meč s extrémně štíhlou a ostrou čepelí, užívaný hlavně k proražení pevné kroužkové brně, je stále užívanější zbraní. S tímto bodným mečem se patrně zacházelo podobně jako s kopím - rytíř si jej při útoku asi opíral o rameno.

Vedle bodných mečů, z kterých se později vyvinul rapír a končíř, existovaly těžké pádné meče sečné, jejichž mohutnost byla dána nutností překonat stále se zlepšující rytířskou zbroj. Mnoho rytířů vozilo do pole nezřídka oba meče společně. Do módy přicházejí řetězy, sloužící k připevnění meče k opasku nebo ke kyrysu. Koncem 14. století se čepele opět prodlužují a roste i délka jílce - u jezdeckého až na jeden a půl ruky. V polovině rukojeti se objevuje dělící prsten. V 15. století se k oběma jezdeckým mečům přidává nový druh pěšího meče se širokou čepelí a s dlouhým jílcem - pravděpodobně předchůdce meče dvouručního. Pro pěšího bylo obouruční držení meče výhodnější, protože se tím výrazně zvýšila síla seku i ovladatelnost meče, i když se tím musel vzdát značné výhody štítu (opěšalí rytíři často přehazovali na řemenu vysící štít na rameno a chápali se meče obouruč). Obouruční boj byl zvláště efektivní, pokud se správně kombinoval s pěchotou vybavenou kopími a kušemi, případně později ručními palnými zbraněmi.

Bitva z období stoleté války

Kromě změn ve tvaru čepele se mění i tvar záštity. Ohýbá se výrazněji dolů nebo má esovitý tvar. Převratný krok se zrodil po roce 1300 kdesi v neznámé mečířské dílně v Evropě. V konstrukci meče se objevila malá, skoro nenápadná změna. V hraně ostří, která směřuje dopředu, vykrojili malý oblouček a nad ním se do levého ramene záštity ohýbal háček ve tvaru prstenu. Tato zvláštní novinka přišla v době, kdy se začaly vyrábět záštity mečů s rameny mírně stočenými dolů směrem k čepeli. Oblouček měl významnou funkci. Majitel již nemusel držet rukojeť meče plnou pěstí za sloupek rukojeti, ale mohl řídit směr úderu ukazovákem opřeným o kořen čepele pod záštitou a čepelí zakroužit. Vykrojení mu umožnilo vysunout prst, který ochránil železný prstenec. Tento nepatrný oblouček je významným vývojovým předělem - je to zárodek budoucího koše, předznamenání kordu a prapůvodce šermířského umění v moderním evropském pojetí.

Výhradně pro pěší použití se vyčleňuje ohromný meč dvouruční. V 16. století se prohlubuje rozdíl mezi vojenskou a civilní zbraní. Vznik národních armád má vliv na různost typů. Zbroj ztrácí schopnost obrany proti palným zbraním. S rozvojem ručních palných zbraní, které nelze v železné rukavici ovládat a s masivním rozvojem civilního soubojového šermu, kdy se vůbec neužívá zbroj musí ruka být chráněna košem - vzniká kord a jeho civilní obdoba - rapír. 

Použitá literatura:

Křížek, Leonid - Encyklopedie zbraní a zbrojí; Libri, Praha 1997, vydání první
Hradský, Juraj; Habáň, Pavel: Kouzlo chladných zbraní; ze slovenského originálu Čaro chladných zbraní přeložil Jan Šach; Slovart, 2001, vydání první
Klučina, Petr  - Zbroj a zbraně; Paseka, Praha 1985, vydání první
Plch, Pavel  - Historický šerm; Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1981, vydání první